Škola pájení HAKKO 7. díl: přenos tepla

Pájení vyhřívaným nástrojem, neboli přenos tepla k pájenému místu kondukcí, je nejjednodušší a nejběžnější metoda pájení, kterou používají nejen elektrotechnici, ale třeba i klempíři. Způsob provedení a kvalita výsledku závisí na jedinci, který tuto operaci provádí. Teplota v pájeném spoji by neměla překročit 300 °C. Jinak dochází k oxidaci pájky (nárůst difuzní vrstvy) a přepálení pájecího tavidla.

Obecně platí tato pravidla:

• maximální teplota v místě pájení může být 300 °C
• teplota na nastavená na pájecí stanici maximálně 400°C (výjimečně 450 °C)
• požadované teploty v bodě pájení musí být dosaženo v co nejkratším čase
• doba pájení by měla být mezi 1 až 4 s

Čas pájení pro SMD je logicky kratší, protože pouzdra jsou podstatně menší. Vlastní provedení zařízení pro kontaktní ohřev je rozmanitý, ale vždy se jedná o vyhřívaný měděný pájecí hrot. Pájecí hrot bývá povrchově upraven (Ni – Fe + Sn), protože vlastní měď se rychle rozpouští v pájce. Regulace teploty u lepších zařízení je elektronická.

Typičtí představitelé pájecích stanic značky HAKKO:

Klasická	Kompaktní
FX-888D	FX-951
Klasická pájecí stanice s běžným hrotem	Stanice s vysokou obnovou tepelné energie

Pájecí stanice - typická sestava:

Každá pájecí stanice se skládá, z napájecího zdroje a regulátoru (A), stojánku pro pájedlo (B) a vlastního pájedla (A). Ve složení není třeba hledat nic složitého, vesměs výrobci mají tuto ustálenou konfiguraci.

Následující díl Školy pájení HAKKO: výběr pájecího hrotu